Natalia
Chmelařová

Během terapie zůstáváte plně při vědomí, víte kde jste a co se děje. Během sezení se zaměřujeme na hlavní problém, který vás nejvíce trápí.

Pomocí cílených otázek vás vedu k odhalení skutečných příčin problému, které společně prozkoumáme. Také se budeme věnovat hlavním vztahům, které mohou být základem negativních problémů.

Terapie může pomoci řešit širokou škálu fyzických i psychologických problémů. Můžeme pracovat na zlepšení vztahů, řešení zdravotních obtíží, finančních problémů, otázek sexuality, odpuštění, trauma jako je znásilnění nebo útok, smrt blízké osoby, rozchod, pocit vnitřní prázdnoty, vyhoření, hledání smyslu života, žárlivost, stres ze scénické trémy, špatná finanční situace, nízké sebevědomí a mnoho dalších výzev.

Terapie je vhodná pro každého, kdo má úmysl řešit své problémy.

Téměř každý problém lze efektivně vyřešit, ale pouze za podmínek:

• UVĚDOMUJI SI, že mám problém, a jsem odhodlaný/á AKTIVNĚ ho řešit;
• Tato metoda není vhodná pro osoby užívající psychotropní léky, prášky na spaní, ani pro osoby s nestabilním nervovým systémem. Při dlouhodobém užívání psychotropních léků jsou emoce značně potlačeny, což činí terapii méně efektivní, protože primárně pracujeme s emocemi.

Tato metoda je také vhodná pro děti.

Terapie není vhodná pro ty, kdo si myslí, že změny přijdou samy, bez vlastního úsilí.

Terapie a její metoda má za cíl dosáhnout cíle setkání, který může u různých lidí vyžadovat různý časový rámec - někomu stačí půlhodina, jiný bude potřebovat až 3-4 hodiny. Během tohoto času můžeme diskutovat jak o aktuálních problémech, tak i o základních vztazích a tématu, které je pro vás důležité.

K řešení aktuálního problému obvykle stačí jedna terapie trvající 3 hodiny. Během terapie se také zaměřujeme na základní vztahy, které mohou být příčinou mnoha negativních návyků ovlivňujících váš život.

Během terapie získáte také materiály a postupy, které vám pomohou řešit vaše obavy a které můžete následně používat samostatně.

Pokud máte složitý problém, se kterým si nevíte rady, nebo pokud potřebujete další pomoc s jeho řešením, můžete terapii opakovat. Je též možné opakovat terapii pro ověření, že na sobě nebo na konkrétních oblastech svého života pracujete správně.

Moje máma mi vždy říká, že musím být silná. Když je mi těžko, okamžitě odpoví: „Nepřeháněj, jiní to mají horší.“ A pokaždé se uvnitř stáhnu. Bolí to, chci jen, aby mě někdo vyslechl. Cítím smutek, podráždění i vinu zároveň. Snažím se nereagovat, říkám si: „Ona za to nemůže, neumí to jinak.“ Ale emoce nemizí.

A tak pracuji s těmito pocity.

Neanalyzuji, proč to máma říká, nehledám rozumová vysvětlení. Věnuji pozornost tomu, co je uvnitř - pocitu křivdy a osamělosti. Postupně objevím, že to není jen o mámě. Totéž jsem cítila už v dětství když mě neposlouchali, když jsem měla pocit, že můj názor není důležitý.

Když se tento dětský pocit zpracuje - emoční vlna utichne. Bolest zmizí, zůstane klid a jasnost.

Teď, když máma znovu řekne: „Nepřeháněj“, uvnitř mám ticho. Nestahuju se, nezlobím se. Můžu jen odpovědět: „Mami, teď nepotřebuji radu. Jen potřebuji, abys mě vyslechla.“

A ona mě poprvé opravdu poslouchá.

„Dříve jsem reagovala automaticky - z dětské bolesti. Po zpracování ten náboj zmizel. Máma se nezměnila. Ale já ano a proto se změnily i naše vztahy.
O tom je metoda RUŠ: nesnažíme se měnit druhé, ale uvolňujeme své emoční reakce a život se sám stává klidnějším.“

Hodně pracuji. Často zůstávám déle, beru zodpovědnost, myslím dopředu. Ale když přijde chvíle ocenění - nikdo si toho nevšimne. Vedoucí má připomínky, kolegové mlčí. A ve mně se zvedá vlna: „Nejsem dost dobrá. Zase.“ Cítím křivdu, zklamání, směs vzteku a bolesti. Někdy mám chuť všechno vzdát.

S metodou RUŠ neanalyzuji, proč si mě neváží, ale jdu do toho pocitu: „Jsem nedostatečná.“ A postupně si vybavím situaci z dětství, kdy jsem se velmi snažila, ale nikdo mě nepochválil. Právě tam se ta emoce „zasekla“.

Když jsem ji v terapii vědomě znovu prožila, poprvé jsem cítila klid. Teď, když někdo neocení můj přínos - mám uvnitř ticho. Už nepotřebuji uznání, abych věděla, že mám hodnotu.

A zajímavé je: lidé se ke mně sami od sebe začali chovat s respektem.

Když se dívám na jiné ženy, zdá se mi, že jsou lepší. Lépe vypadají, jsou úspěšnější, jistější. Usmívám se, ale uvnitř cítím malý stisk v hrudi: „Nejsem dost. Nikdo si mě nevšimne.“

Pracujeme s tím metodou RUŠ.

Cítím kde to žije v těle - v hrudi, v žaludku. A najednou vyplula vzpomínka: jsem ve škole, stojím před třídou, učitel chválí jinou dívku, ale mě ne. Tehdy jsem poprvé cítila, že jsem „horší“.

Když jsem dovolila tomu pocitu projevit se a odejít - jako by se část mě uzdravila.

Dnes, když vidím krásnou nebo úspěšnou ženu, mám z ní radost. Už nesoutěžím. Prostě vím: já jsem já. A to stačí.

Jsem dospělá, sebevědomá, hodně dokážu, ale když mám vystoupit před lidmi - paralýza. Srdce buší, ruce jsou studené, myšlenky zmizí.

Při terapii jsme našli tělesný pocit a objevil se obraz ze školy: když jsem odpovídala u tabule a třída se smála. Tehdy tělo poprvé zažilo stud a poníženi.

A od té doby mozek uchoval signál: Veřejnost = nebezpečí.

Když jsme tu scénu zpracovali strach zmizel natolik, že tělo začalo reagovat klidem. Teď mě vystoupení neděsí a poprvé cítím:
„Můžu. A mám právo být slyšet.“

V partě přátel nebo v práci mluvím - a jako bych byla neviditelná. Lidé mě přerušují, nevnímají, ignorují. A každý takový moment bolí víc než samotná situace.

V terapii se ukázalo: poprvé jsem to zažila v dětství, když mě doma neposlouchali. Když mluvili místo mě. Když mé myšlenky považovali za „nedostatečně důležité“. Uvnitř vzniklo přesvědčení: Můj hlas nemá váhu.

A já sama jsem se nevědomě začala chovat tak, aby to potvrzovalo - mluvila jsem tišeji, váhala, vybírala slova.

Po zpracování staré bolesti se můj hlas zesílil - lidé mě začali poslouchat.
Protože jsem konečně sama uvěřila, že mám právo znít.

Seznamuji se s novými lidmi, ale jakmile někdo projeví opravdový zájem -ustoupím. Uvnitř se objeví úzkost: A co když mě znovu zraní?
Srdce chce blízkost, ale tělo reaguje strachem, jako by to byla hrozba.

Při terapii se ukázalo, že tato reakce vznikla v dětství, když jsem zažila emoční odmítnutí: když mé pocity byly znevažovány nebo když jsem nedostala podporu, kterou jsem potřebovala. Tělo si zapamatovalo: Blízkost = bolest.

Když jsme ten původní zážitek zpracovali, strach se rozplynul.
A poprvé bylo možné budovat vztahy z otevřenosti, ne z úzkosti.

Opět jsem ve vztahu, kde mě neslyší, kde mé pocity znevažují, a mé hranice partner neustále obchází.

A co je nejhorší - není to poprvé. Měním lidi, ale scénář se opakuje.
A já přemýšlím: Proč právě takoví partneři vstupují do mého života?

Při terapii se ukázalo něco, co logikou neuvidíte.
V dětství jsem si osvojila, že:
láska = snažit se za dva;
láska = trpět, čekat, dokazovat;
láska = zasloužit si ji.

Byla to zkušenost od blízkého člověka - mámy, táty nebo někoho, na kom jsem byla emočně závislá. Ne proto, že byli „špatní“, ale protože sami měli svou bolest, své limity, svou chladnost. Nedostala jsem stabilní pocit: Můžu být milována jen tak.

A dospělý život začal vytvářet známé: přitahovali mě partneři, kteří potvrzovali starý scénář: bojuj, čekej, dokazuj, zaslouž si. Narcističtí, chladní, vzdálení - právě ti, se kterými mé podvědomí cítilo „známou formu lásky“.

Při terapii jsme šli do toho prvního dětského pocitu, kde byla láska spojená s bojem. Odstranili jsme z něj bolest, vrátili tělu pocit bezpečí a hodnoty.

A potom se stalo něco velmi zajímavého: přestala jsem „poznávat“ takové partnery jako přitažlivé. Objevili se jiní lidé - teplí, klidní, hlubocí.
A poprvé jsem se ve vztahu cítila ne jako malé dítě, které se snaží, ale jako dospělá žena, která je milována vzájemně.

Protože když se uvnitř změní pocit „zasloužím si lásku“ - venku se změní lidé, které si vybíráme.

Můj partner mi několikrát zalhal. Pláču, bolí to, je mi líto sebe i našeho vztahu.
A jako odpověď vidím jen zmatek a nechápavost: „Proč tak reaguješ? Proč z toho děláš tragédii?“ A jako vždy se situace změní v hádku.

Ano, lhal - to je fakt. Ale ty silné emoce, které se ve mně zvedají - vztek, úzkost, strach, zoufalství - žijí ne v něm, ale ve mně. A neobjevují se poprvé. Pronásledují mě v různých situacích.

Všechny naše negativní emoce mají svůj začátek - moment v minulosti, kdy vznikly poprvé.

Metoda RUŠ pracuje právě s těmito pocity: pomáhá najít jejich kořen,
znovu ho prožít a uvolnit náboj, který řídí současný život.

…Po prozkoumání tohoto pocitu mi partner znovu lhal.
Ale uvnitř - ticho. Žádná panika, žádné slzy, agrese ani bolest.
Dobře vím, kdo jsem, a jasně rozumím tomu, jak chci, aby se ke mně chovali.

Dokázala jsem klidně, bez obviňování a hysterie vysvětlit, co je pro mě důležité, jak vidím upřímnost a respekt ve vztahu. A poprvé se mezi námi objevil prostor pro dospělý rozhovor.

Tím, že jsem zpracovala nepříjemné pocity, jsem partnerovi nedala „povolení“ dál lhát - naopak, přestala jsem reagovat starou bolestivou reakcí.
Ale nedokázala jsem změnit jeho volbu, nepřestal lhát.
Přesto jsem osvobodila sebe od bolesti a nám oběma dala šanci podívat se na situaci upřímně a řešit ji konstruktivně.

Když zpracovávám bolest - neospravedlňuji chování druhého člověka
ani se nevzdávám svých hodnot.
Jen přestávám reagovat automaticky a začínám vidět nové možnosti, kterých jsem si dříve nevšimla.

Ty těžké emoce, které cítím - jsou moje.
A jen já je mohu uzdravit.